Když jsem byla malé děvčátko Vánoční čas měl zvláštní nádech.

S maminkou jsme pekly ( tři sestry) cukroví, chystaly salát a smažily řízky. Kapřík se u nás „nechytal“.

Tatínek sehnal stromeček a tak nějak klasicky na Štědrý den ráno začal s generálním úklidem. Ano na Štědrý den. Namočil prádlo, pak se začal věnovat opravě pračky…Těch činností měl tolik, že v okamžiku, kdy byl čas zasednout za stůl, ještě ani z poloviny nebyl hotov.

A tak se v ovzduší začala vznášet nervozita. Polévka chladla, řízky měnily svou křupavou kůrčičku na jakési těstíčko nevalné chuti. Nešť na hlavu rodiny se patřilo vyčkat.

Přiznávám, že mi na tom všem tenkrát nejvíc vadilo zdržování od vyhlížení Ježíška, jež k nám přilétal vždy až po večeři. 🙂

Až později jsem začala vnímat svou nevůli nad tím, že právě v tento den nejsme jako rodina schopni usednout za sváteční stůl spolu.

Stala se mi z toho trochu posedlost a tak v mém rodinném životě toto patří k jedné z priorit a je-li jen trochu možné hodně si na ni lpím.

I z toho důvodu například s díky odmítám pozvání k rodičům našeho taťky na štědrý večer, neboť jsem zde byla přítomna podobné situaci po dvakrát a v tomto případě si do třetice klidně odpustím.

Respektuji, že je to jejich způsob a zároveň vím, že není třeba se jej účastnit.

I zde platí rčení, že jaký si to udělám, takový to mám. Přesto, že jde o nejbližší příbuzné.

Tak krásně prožitý nejen Štědrý den jen a jen podle vašich představ.

P.S. Občas pomůže si o tom se zúčastněnými promluvit, někdy je ovšem škoda slov.