Poslední měsíc je fakt hustej…jinak to prostě nazvat nelze.

Přesto, že vše co se děje bylo možno předpokládat a na základě toho se i připravit, lhala bych kdybych se jen pokusila tvrdit, že mám všechno pod kontrolou.

Přesto, že jsem učinila vše co bylo v mých silách, abych minimalizovala možnost změn a překvapení, vesmír jasně ukazuje, jak moc toho mám mimo kontrolu.

Stěhujeme se.

To je fakt, který těžko vyvrátit, neb od 17.4.14 je toto bydlení rezervováno pro někoho jiného. Na základě tohoto faktu vysílám  žádosti všemi dostupným prostředky a také aktivně hledám místo, kam se naše rodinka uchýlí. Nabídek bylo spousta, každá s nějakým ale, které by znamenalo kompromis a vlastně i díky tomu ale se tím staly automaticky těžko proveditelné.

Nabídky RK  s provizemi a kaucemi ve výši i několika desítek tisíc korun, smlouvy na dobu delší, než je pro nás akceptovatelná…

Uznávám, že to je dnes normální, jenže my už normálně žijeme jinak. A na jakýkoli krok zpátky se dostavuje okamžitá reakce.

Takže až dosud, přesto, že jsme prošli fází tři nabídky denně, všechny padly, další tři nabídky denně, všechny padly…za posledních 14 dní… vím jen to, že se stěhujeme. Kam?

Dovolím si malou odbočku,  na tohle všechno jsem asi mohla být připravená. A co na to, že v úterý  dopoledne 15 letý syn studující 150 km od našeho bydliště dostal akutní zánět slepého střeva a tedy sám, s mou podporou na dálku, si zařídil příjem do nemocnice s tím, že cca za tři hodiny jde tzv. pod nůž. Dá se i na tohle připravit? A tak jsme nasedli do auta, s dalšími dvěma mladšími sourozenci, kteří jsou v tuto chvíli mocní tak napůl, a ze železné rezervy finanční jsme vyrazili podpořit člena rodiny, který to v tu chvíli potřeboval. Byli jsme u něj 3 a půl  hodiny a jsem ráda, že jsme tam byli.

Myslíte, že je to přirozené? A normální. Ne u všech.

…v tuto chvíli svítí kdesi v dálce jediné světýlko.

Zastíněné clonou dostupných komunikačních prostředků a možnostmi domlouvat vše po telefonu v místě, kde je slabý signál.

To vše 3 dny před dnem, kdy definitivně zavřeme dveře tohoto domku a nasedneme do auta směr…? Vesmíre? Nahoď.

 

Až dosud mi fungovalo pomyslené tlačítko: Všechno dobře dopadne…dneska ráno se rozbilo a udržet si tu myšlenku je fakt makačka.

 

P.S. Všem formám andělů, které se podílely a podílejí na této mojí životní etapě děkuji, zároveň hlásím, že udržet si v téhle situaci pozitivní přístup je pro mne v tuto chvíli a v tomto stavu hodně náročné.